Možná bys byl rád, kdybys měl trochu ponětí o tom, kdo vlastně píše tyhle všechny články, že?

Jsem úplně obyčejná holka. Je mi 26, studuji vizuální tvorbu a výtvarku, pracuji s dětmi a mám doma ježka.

JAK JSEM SE DOSTALA K BOHU

To je možná trochu delší příběh. Já jsem vlastně z křesťanské rodiny (i když většinu mého života byla spíš tak napůl), ovšem v našich kruzích se člověk křesťanem nenarodí, když jeho rodiče jimi jsou. Stejně se pro život s Bohem musíme rozhodnout sami. Já jsem už jako malá Boha měla ráda a ačkoliv v mém životě nastávaly různé situace, nikdy jsem o jeho existenci nijak zvlášť nepochybovala, protože Bůh pro mě nebyl jen představou, ale někdo opravdu reálný. V jedenácti letech jsem se rozhodla pro křest. Ovšem, někdy v druhé fázi mé "úžasné" puberty jsem začala žít tak děsně, že jsem měla pocit, že se k Bohu už nikdy vrátit nemohu. Odmítla jsem Ho. Bylo to hodně těžké období. Já jsem do té doby ani pořádně nezažila, co to znamená být skutečně oddaná Bohu, byla jsem věřící a Boha jsem měla ráda a tak, ale nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že život s Bohem by mohl být mnohem víc. Ale i přesto jsem po jeho odmítnutí cítila zvláštní prázdnotu a smutek... Vedla jsem v tu dobu těžké boje. Za Bohem jsem se zkoušela znovu a znovu vracet,ale pak jsem zas odcházela, a tak to šlo pořád dokola. Připadala jsem si strašně hloupě, když se prostě furt vracím, nebo že pořád dělám něco špatně a pořád dokola prosím o odpuštění. Už jsem se tak styděla, že jsem o odpuštění raději ani neprosila a Boha jsem ve svém životě začala úplně ignorovat. Pro nevěřící lidi se to může zdát jako otročina vůči náboženství, ale kdepak. Představ si člověka, kterého nejvíc na světě miluješ. A představ si, že mu každý den něco slíbíš a každý den ho současně zklameš a vlastně vaše veškerá konverzace spočívá jen v tomto... Cítil by ses asi blbě, ne? Já se tak cítila. Jenže... Bůh mi ukázal, že mě má strašně moc rád. Já jeho lásku nechápala, ale ne jednou mě objímal a utěšoval, že jsem jej cítila skoro až fyzicky. Najednou mi dal sílu se vzdát všeho zlého, co mě svazovalo. Když si vzpomenu na tu dobu, uvědomuji si, jak volná jsem najednou byla. Byla jsem tolik plná radosti i přesto, že mi návrat k Bohu způsobil i problémy v určitých vztazích.

Zatoužila jsem se k Bohu více přiblížit a začala jsem na tom trochu pracovat. Pouštěla jsem si různá kázání na TV7 a to mi hodně pomohlo. Samozřejmě jsem se pustila do studia Bible a to bylo takové velké dobrodružství, tolik jsem se toho o Bohu dozvěděla:) Také jsem se rozhodla veřejně obnovit smlouvu s Bohem. No a ty problémy, ty odešly dost rychle.

Když mi bylo 21, Bůh mi na začátku roku řekl, že mě ten rok naplní Duchem svatým. Jedná se o nadpřirozené vyzbrojení od Boha, které vždy provází nějaký duchovní, tedy nadpřirozený dar. V Bibli každý, kdo byl takto naplněn, neboli pokřtěn do Ducha Svatého, mluvil novými jazyky, ale přicházely i další dary. V církvích, které navštěvuji, mají minimálně tento dar vlastně téměř všichni a byla jsem na to zvyklá. Ale představa, že bych sama tento dar měla mít, pro mě byla hrozně divná a neuměla jsem si to moc dobře představit. Tohle, co mi Bůh řekl, že to tento rok udělá, mě docela dost šokovalo, ale jako pozitivně, protože já po tom zároveň toužila a zároveň se toho bála. Celý rok mi to leželo v hlavě. Chtěla jsem se na to nějak jakoby připravit a tak, ale čas furt ubíhal, až byl prosinec a já si už začala říkat, že to byly jen mé představy. No, ale v tom prosinci se to skutečně stalo, zcela nečekaně a můj život se změnil. Najednou jsem žila mnohem intenzivněji a radostněji, náhle jsem tolik věcí chápala a toho, čeho jsem se bála, jsem se najednou nebála a tak, no, a jazyky, se kterými jsem měla problém, prostě přišly samy a skrz proroctví mám zaslíbení i pro další konkrétní dary. Jako o tom by se dala zase napsat kniha, takže to nebudu moc protahovat tady:)

Od té doby jsem i v mém vlastním životě zažila docela dost zázraků a nadpřirozených úžasných věcí. To nejúžasnější je ale to, že Bůh je můj největší přítel!

PROČ MÁM POTŘEBU PSÁT O BOHU

Ateisté jsou často otrávení a rozhořčení tím, že věřící, a křesťané především, mají hroznou potřebu šířit svou víru. Ano, často to děláme fakt blbě. Já vím a omlouvám se jak za sebe, i za ostatní, pokud jsme tě nějak obtěžovali, nebo dokonce zranili. Ráda bych ale, abys pochopil, že se to snažíme dělat z lásky k vám. Já vím, že o to asi zrovna nestojíš, ale možná ti to pomůže se vcítit do naší pozice. My věříme, že je skutečně třeba přijmout Ježíšovu oběť, o které jsem tu již psala, aby byl člověk zachráněný. Je to podobné, jako bychom našli lék na rakovinu a toužili po tom jej dát těm co umírají. Tak naléhavě to cítíme...Není to jen nějaký výmysl, ale Ježíšova smrt je střed historie, něco, co bylo stovky let předem prorokováno. Já i ostatní jsme si ve svých životech již ověřili, že to, co se v Bibli píše, funguje a jak moc to vše dává smysl. Jediný důvod, proč toužíme, aby lidé uvěřili, je prostý - prostě chceme aby byli zachráněni a aby našli skutečný smysl života. Pro nás to nění žádný zisk. Naopak, finance, čas i energie lidí v církvi slouží právě k tomuto. Já jsem přemýšlela o tom, jak lidem o Bohu říci co nejméně otravnou formou, proto jsem napsala všechny tyto články na tomto webu. Kdo si je bude chtít přečíst, tak tomu ten čas dá a naopak. Každý má svobodnou volbu.

Takový poddůvod těchto stránek je i to, že lidé mají o křesťanství často naprosto zkreslené představy a chtěla jsem některé tyto představy uvést na pravou míru. Já se nedivím, že ty představy u lidí jsou, není se čemu divit, ale pak tedy vzniká velká potřeba napsat něco o tom, jak je to doopravdy:)

Jestli jsi dočetl až sem, tak ti moc děkuji za tvůj čas. Neváhej mi napsat, kdybys měl jakoukoliv otázku, připomínku, nebo chtěl o těchto věcech prostě jen diskutovat.

Kdyby tě zajímaly výsledky mého výtvarného snažení, je možné nahlédnout zde.